Nikdy jsem moc nechápala lidi, co jsou stále tak veselí a skoro pokaždé co je potkám mě oslňuje jejich úsměv. Vždycky jsem si v duchu říkala, jsou fakt šťastní nebo jen dobře hrají aby se nikdo neptal a podobně?Herečkují to nebo mají prostě štěstí?
Dneska už jsem jak oni, hodně věcí co jsem si uvědomila mě posunulo jinam, konečně mám v životě jen lidi ,které tam chci mít, nikoho kdo by mě na něco využíval nebo tu pro mě nebyl, když to budu nejvíc potřebovat, konečně jsem si řekla ne, už nikdo takový, nikoho takového znát nechci a nepotřebuju a já sama taková v životě nechci být.
Nechci kolem sebe nikoho negativního, co bude řešit ostatní, jaké mají fotky, jak se chovají dokud to nebude jeho vlastní konflikt s danou osobou nebo problém. Lidi které nechci znát, bavit se s nimi, ty neřeším a když někdo řeší mě, tak mi to jen zvedá ego a těší mě to promiňte lidi, ale nemám potřebu někoho nenávidět nebo něco takového v sobě nosit, jste mi u pozadí a na váš názor nejsem zvědavá do doby než se na něj fakt zeptám a to nehrozí, jen se na takové lidi s větší chutí pak usměju, nic víc. Na člověka který mě něčím zklamal, ponížil nebo se mi až zhnusil, ten mi nestojí ani za řeč, ani za pohled, na co ztrácet čas nenáviděním někoho za to co udělal? Lepší je uvědomit si chybu v sobě, kam až jsme něco nechali zajít, jakou jsme my udělali chybu a starali se o sebe a o to, co můžeme zlepšit a změnit na sobě. V někom kdo pro mě znamenal hodně a byl tu pro mě dlouho a ukázalo se až časem jaký je, o takových lidech už pak pomalu ani nevím že existují a jediné co mě u nich zajímá je to, že nechci být nikdy v životě jako oni a jsou mi vzorem toho, kým nechci být a tím to končí.
Nejlepší pocit je začít hned ráno s úsměvem na rtech, nic neřešit, netrápit se něčím nepodstatným nebo někým, hned poránu je lepší myslet na to, na co se v tom dni těšíme a najít aspoň jednu pozitivní věc od které se bude odrážet naše myšlení celý den. Když si udržíme dobrou náladu hned poránu, uvidíme za každým problémem něco, aspoň špetku něčeho pozitivního, tak přece stojí za to si celý den tu dobrou náladu udržet a nešířit nepříjemné výrazy, nepříjemnost a podobně na ostatní lidi, vrátilo by se nám to pak dvakrát tolik a všechno je jen o myšlení a začínám to konečně chápat čímdál líp. Nejlíp se odchází do školy při čtení zpráv, které mě hned poránu pobaví nebo udělají radost a to ještě dřív předtím než s někým vůbec promluvím nebo si dám svoji kávu, je to boží pocit, že je tu každý den pro vás někdo kdo vám už jen zprávou zlepší ráno nebo někdo, kdo je s váma hned ráno a hned vás neskutečně dobře baví,
Takže na závěr článku asi jen totok - Nesuďte ostatní jací jsou a nejsou, jací chcete aby byli, co vám na nich vadí, ale snažte se začít u sebe a zeptat se první sebe proč máte potřebu se o ně vůbec starat, začněte den s úsměvem na lidi, kteří vás chtějí vidět na dně. :-*
středa 1. června 2016
středa 4. května 2016
Kamarádi nekamarádi
Za život který máme teď potkáme hodně lidí,hodně kamarádů s kterými si budeme dobře rozumět. Ale pak potkáte někoho, jednoho, s kým si rozumíte nejlíp ze všech těch kamarádů. Není to žádný váš partner, prostě jen mu říkáte nejlepší kamarád. Co to doopravdy znamená? Že mu odpustíte, když se na vás někdy vykašle a omluví se? Že se občas pohádáte kvůli úplné kravině nebo se jen nepochopíte? Myslím si že to má nebo měl každý jinak, někdo měl štěstí a jeho nejlepší kamarád se na něj nikdy nevykašlal,nepohádal se s ním nebo něco takového a takoví lidi můžou být upřímně rádi, že to nezažili a mají někoho, na koho je spoleh každý den, nemusí řešit kraviny jakože se jeden druhému neozve, kdo se ozve a podobně.
Jednou můžete ale zažít že ze dne na den si s vámi přestane psát, začne vás ignorovat, nebavit se a úplně bezdůvodně bez jediného slova, bez vysvětlení.. A pak nevíte jestli cítíte vztek, smutek, zklamání v tom druhém nebo všechno dohromady. Neřešíte to, vyhýbáte se tomu to řešit, protože už nic z těch debilních emocí cítit nechcete, ale postupně po několika dnech, možná týdnech vám začne docházet, že to v sobě všechno jen držíte, ten vztek, to zklamání a když nad tím začnete přemýšlet, víc a víc a máte už jen slzy v očích a v tu chvíli vam dojde, jak je vám všechno tohle líto, jak to nechápete a ať už jste jakkoli kvůli tomuhle na toho člověka naštvaní, tak prostě chcete aby to věděl, aby si poslechl, jak vám je, aby to vysvětlil a řekl vám do očí aspoň pár slov nebo klidně abyste mu řekli, co si o něm a o tomhle jak se zachoval myslíte. Prostě cokoliv, jen už ty emoce neskryjete a chcete to tomu člověku říct od plic. Někdo v klidu, někdo řvaním, někdo to pouze napsat slovy na fejsbuk, na kus papíru nebo kamkoli. Nejlepší kamarád se na vás vykašle, omluví se, vy mu odpustíte, jo dobré, stalo se. Ale co když se to stane podruhé? Podruhé vám akorát ukáže, jak vám na něm záleží víc, protože jemu je jedno že vás ignoruje, že se snažíte, jste tu pro něj každý den, v každé špatné náladě, že se trápíte když mu něco je, že když se pohádáte nebo se nebavíte máte slzy v očích a je vám to líto a děláte pak vše proto, aby to zas bylo v pohodě. To psaní každý den, konverzace o všem možném do 6ti ráno někdy o víkendech, ta podpora, ta sranda jako s nikým jiným, to chápání a kraviny kterému rozumíte jen vy dva jsou najednou fuč a vy si to uvědomujete každý den čímdál víc jak vám to vlastně chybí, ale není to vaše chyba, vy se jen cítíte jako ti, co nejsou dost dobří a když nad tím přemýšlíte, tak jen stále hledáte důvod, ale marně.
U takových lidí asi nemá cenu se snažit, být na ně hodný, dokazovat jim, co pro nás znamenají když to pak můžou vzít všechno jako kousek papíru, zmuchlat ho do kuličky a hodit do koše. Tak dát najevo, jak jemu záleží na vás. A v tu magickou chvíli vám dojde, že jste se už dávno neměli snažit dělat pro toho člověka tolik, dělat pro něj tolik, když on není schopný udělat ani polovinu z toho, co jste pro něj dělali vy. A když vám to konečně dojde, přestanete se užírat myšlenkama že tomu člověku asi nejste dost dobří, aby vám něco řekl do očí nebo něco vysvětlil, tak máte sto chutí jít v tu chvíli za ním a pořádně ho praštit, seřvat, nechat ho si vyměnit role a být chvíli vámi, aby si prošel to, jak jste se cítili když se na vás už podruhé vykašlal a vy jste ztratili nejlepšího kamaráda, který tu pro vás měl být každý den, měl být ve všem upřímný, říkat vám vše a bla bla. Když by na vašem místě cítil konečně vaše debilní emoce kvůli němu, četl vaše myšlenky, tak by možná líp pochopil. Jenže to bohužel nejde.
Teda vše kromě té výměny rolí kterou bych brala s největší radostí a hned toho využila na určitého člověka, díky němž píšu tenhle článek. Díky člověku, kvůli kterému se takhle cítím a nejen díky němu, ale díky všem lidem, ať už to byli dobří kamarádi nebo jen kamarádi se kterými jsem si rozuměla a nějak jsem je ztratila nebo oni mě a třeba jsem se cítila málo dobrá pro ně, už to tak nikdy nebude, nenechám se ovládat něčím názorem, něčí ztrátou nebo něčí debilitou. Takže děkuju všem lidem, které jsem ztratila a byl to pro mě přínos a děkuju člověku, kvůli kterému se tady vykecávám, že mi ublížil, že už se na mě podruhé vykašlal a je mi úplně jedno jestli kvůli někomu nebo jen tak protože jsem ho třeba přestala bavit a ztratil zájem o všechno se mnou. Protože když tu pro mě nebude on a neuvědomí si, co jsem pro něj dělala a co na oplátku on pro mě, kdo se víc snažil, komu na všem záleželo víc a byl v hajzlu, když ten druhý s ním nekomunikoval, tak časem třeba přijde někdo, nějaký jiný člověk, pro kterého nic z toho nebude problém a nikdy se na mě nevykašle a bude tím nejlepším kamarádem, v kterém se nezklamu nikdy.
Jednou můžete ale zažít že ze dne na den si s vámi přestane psát, začne vás ignorovat, nebavit se a úplně bezdůvodně bez jediného slova, bez vysvětlení.. A pak nevíte jestli cítíte vztek, smutek, zklamání v tom druhém nebo všechno dohromady. Neřešíte to, vyhýbáte se tomu to řešit, protože už nic z těch debilních emocí cítit nechcete, ale postupně po několika dnech, možná týdnech vám začne docházet, že to v sobě všechno jen držíte, ten vztek, to zklamání a když nad tím začnete přemýšlet, víc a víc a máte už jen slzy v očích a v tu chvíli vam dojde, jak je vám všechno tohle líto, jak to nechápete a ať už jste jakkoli kvůli tomuhle na toho člověka naštvaní, tak prostě chcete aby to věděl, aby si poslechl, jak vám je, aby to vysvětlil a řekl vám do očí aspoň pár slov nebo klidně abyste mu řekli, co si o něm a o tomhle jak se zachoval myslíte. Prostě cokoliv, jen už ty emoce neskryjete a chcete to tomu člověku říct od plic. Někdo v klidu, někdo řvaním, někdo to pouze napsat slovy na fejsbuk, na kus papíru nebo kamkoli. Nejlepší kamarád se na vás vykašle, omluví se, vy mu odpustíte, jo dobré, stalo se. Ale co když se to stane podruhé? Podruhé vám akorát ukáže, jak vám na něm záleží víc, protože jemu je jedno že vás ignoruje, že se snažíte, jste tu pro něj každý den, v každé špatné náladě, že se trápíte když mu něco je, že když se pohádáte nebo se nebavíte máte slzy v očích a je vám to líto a děláte pak vše proto, aby to zas bylo v pohodě. To psaní každý den, konverzace o všem možném do 6ti ráno někdy o víkendech, ta podpora, ta sranda jako s nikým jiným, to chápání a kraviny kterému rozumíte jen vy dva jsou najednou fuč a vy si to uvědomujete každý den čímdál víc jak vám to vlastně chybí, ale není to vaše chyba, vy se jen cítíte jako ti, co nejsou dost dobří a když nad tím přemýšlíte, tak jen stále hledáte důvod, ale marně.
U takových lidí asi nemá cenu se snažit, být na ně hodný, dokazovat jim, co pro nás znamenají když to pak můžou vzít všechno jako kousek papíru, zmuchlat ho do kuličky a hodit do koše. Tak dát najevo, jak jemu záleží na vás. A v tu magickou chvíli vám dojde, že jste se už dávno neměli snažit dělat pro toho člověka tolik, dělat pro něj tolik, když on není schopný udělat ani polovinu z toho, co jste pro něj dělali vy. A když vám to konečně dojde, přestanete se užírat myšlenkama že tomu člověku asi nejste dost dobří, aby vám něco řekl do očí nebo něco vysvětlil, tak máte sto chutí jít v tu chvíli za ním a pořádně ho praštit, seřvat, nechat ho si vyměnit role a být chvíli vámi, aby si prošel to, jak jste se cítili když se na vás už podruhé vykašlal a vy jste ztratili nejlepšího kamaráda, který tu pro vás měl být každý den, měl být ve všem upřímný, říkat vám vše a bla bla. Když by na vašem místě cítil konečně vaše debilní emoce kvůli němu, četl vaše myšlenky, tak by možná líp pochopil. Jenže to bohužel nejde.
Teda vše kromě té výměny rolí kterou bych brala s největší radostí a hned toho využila na určitého člověka, díky němž píšu tenhle článek. Díky člověku, kvůli kterému se takhle cítím a nejen díky němu, ale díky všem lidem, ať už to byli dobří kamarádi nebo jen kamarádi se kterými jsem si rozuměla a nějak jsem je ztratila nebo oni mě a třeba jsem se cítila málo dobrá pro ně, už to tak nikdy nebude, nenechám se ovládat něčím názorem, něčí ztrátou nebo něčí debilitou. Takže děkuju všem lidem, které jsem ztratila a byl to pro mě přínos a děkuju člověku, kvůli kterému se tady vykecávám, že mi ublížil, že už se na mě podruhé vykašlal a je mi úplně jedno jestli kvůli někomu nebo jen tak protože jsem ho třeba přestala bavit a ztratil zájem o všechno se mnou. Protože když tu pro mě nebude on a neuvědomí si, co jsem pro něj dělala a co na oplátku on pro mě, kdo se víc snažil, komu na všem záleželo víc a byl v hajzlu, když ten druhý s ním nekomunikoval, tak časem třeba přijde někdo, nějaký jiný člověk, pro kterého nic z toho nebude problém a nikdy se na mě nevykašle a bude tím nejlepším kamarádem, v kterém se nezklamu nikdy.
neděle 24. dubna 2016
Jednou mít vztah nebo cesta aloun?
V dnešní době si chce většina kluků a nejen kluků, ale už i holek jen užívat. Málokde narazíte na vztah dvou mladých lidí, kteří jsou spolu už dlouho a jsou stejně zamilovaní jako na začátku, stejně šťastní a s naprostou upřímností ve všem. Vždycky jsem chtěla takový vztah, říkat si všechno, bavit se o všem jako nejlepší kámoši, milovat se jako milenci, hrát spolu hry, ať už na pc nebo na plejáku, chodit si spolu zakopat, vymýšlet si srandovní přezdívky místo srdcervoucích debilních slohovek s miliony srdíček a emotikon na fejsbuku, být spolu ať už v dobré nebo i té špatné náladě za všech okolností, mít ale zároveň i svůj prostor a volný čas, nebýt spolu každý den..
Měla jsem takový vztah a můžu dodat, že jsem za to ráda, že jsem něco takového už zažila, ale nebylo to tak silné, aby to vydrželo a aby to mělo budoucnost, ale jednou bych takový vztah chtěla znova, tím jsem si jistá. Když si většina z nás představí ideální vztah, tak to jsou některé věci, které jsem tu už jmenovala, někdo si zas představí romantiku, to nečekané vyznávání lásky, společné stárnutí, hádky s pěkným usmiřováním, porn každý den na sto způsobů jen s jedním člověkem, kterého bude milovat. Myslím si že najít někoho, s kým si dokážete aspoň něco z tohohle představit, s kým si dokážete představit, že se s ním každý den budete moct bavit o čemkoli až do noci, smát se s ním a dělat s ním kraviny jak malé děti a zároveň se i milovat za všech okolností stojí za to. Že to stojí za to riskovat, že stojí za to do toho jít po hlavě a zamilovat se, ať už máte z minulého vztahu nebo i bez něj jakékoli špatné zkušenosti s někým nebo něčím takovým. Jasně, všechno má něco do sebe. Někoho může bavit několik let si jen užívat a nemít téměř žádnou zodpovědnost, zbaběle se vyhýbat tomu něco k někomu cítit, vyspat se jen s někým a uspokojit se tím a stačí mu to. Někoho zas může bavit víc hledat někoho, s kým se bude poznávat a časem zjistí, že našel člověka s kterým by do toho vztahu chtěl jít. Teď je jen otázkou, co je pro vás lepší? Užívat si a po čase toho užívání až po nějaké delší době si najít nebo zaregistrovat člověka, s kterým byste chtěli být nebo si držet odstup, na nic nespěchat a nechat tomu volný průběh, jestli se někdo takový najde i bez toho užívání?
Jsem typ člověka, který se i v tom názoru mít vztah snaží najít první a hlavně pozitiva než negativa, ikdyž teď vztah sama nechci a nevyhledávám ho. Ale ať už vztah chtít nebudu nebo později budu, stejně pro mě vždycky bude mít tu větší hodnotu mít někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem, bude pro mě zároveň nejlepším kamarádem a milencem než si s někým užívat nebo si na ten vztah jen z části hrát bez vázání se k sobě a nějakému přivlastňování.
Když ale vidím stejně staré lidi než jsem já, kteří místo toho aby byli spolu v reálu a klidně si vy... mozek pro mě za mě a místo toho si píšou veřejně na fejsbuk slohy o tom, jak se milují, přidají milion smajlíků a srdíček, tak mám pocit že z toho dostanu cukrovku a je mi vážně zle. A ne nezávidím jim, pokud to tak vyznělo, ale spíš je to až smutné, že to dopadá takhle a lidi už si takové věci neumí říkat mezi sebou sami do očí, místo toho to radši napíšou na fejsbuk veřejně, to nikdy nepochopím. Přece když mám někoho, kdo mě miluje a já jeho, jsme do sebe udělaní, zbožňujem se a je pátek večer, každý jsme doma, tak přece zvednu zadek, jdu za tím klukem, skočím na něj radši a net pošlu do háje ne? No tady už spíš mluvím za sebe nom, já bych byla schopná totiž tohle udělat a radši někoho překvapit takhle než slohovkou na zeď s 4678956 sladkými kecy.
Měla jsem takový vztah a můžu dodat, že jsem za to ráda, že jsem něco takového už zažila, ale nebylo to tak silné, aby to vydrželo a aby to mělo budoucnost, ale jednou bych takový vztah chtěla znova, tím jsem si jistá. Když si většina z nás představí ideální vztah, tak to jsou některé věci, které jsem tu už jmenovala, někdo si zas představí romantiku, to nečekané vyznávání lásky, společné stárnutí, hádky s pěkným usmiřováním, porn každý den na sto způsobů jen s jedním člověkem, kterého bude milovat. Myslím si že najít někoho, s kým si dokážete aspoň něco z tohohle představit, s kým si dokážete představit, že se s ním každý den budete moct bavit o čemkoli až do noci, smát se s ním a dělat s ním kraviny jak malé děti a zároveň se i milovat za všech okolností stojí za to. Že to stojí za to riskovat, že stojí za to do toho jít po hlavě a zamilovat se, ať už máte z minulého vztahu nebo i bez něj jakékoli špatné zkušenosti s někým nebo něčím takovým. Jasně, všechno má něco do sebe. Někoho může bavit několik let si jen užívat a nemít téměř žádnou zodpovědnost, zbaběle se vyhýbat tomu něco k někomu cítit, vyspat se jen s někým a uspokojit se tím a stačí mu to. Někoho zas může bavit víc hledat někoho, s kým se bude poznávat a časem zjistí, že našel člověka s kterým by do toho vztahu chtěl jít. Teď je jen otázkou, co je pro vás lepší? Užívat si a po čase toho užívání až po nějaké delší době si najít nebo zaregistrovat člověka, s kterým byste chtěli být nebo si držet odstup, na nic nespěchat a nechat tomu volný průběh, jestli se někdo takový najde i bez toho užívání?
Jsem typ člověka, který se i v tom názoru mít vztah snaží najít první a hlavně pozitiva než negativa, ikdyž teď vztah sama nechci a nevyhledávám ho. Ale ať už vztah chtít nebudu nebo později budu, stejně pro mě vždycky bude mít tu větší hodnotu mít někoho, kdo mě bude milovat takovou, jaká jsem, bude pro mě zároveň nejlepším kamarádem a milencem než si s někým užívat nebo si na ten vztah jen z části hrát bez vázání se k sobě a nějakému přivlastňování.
Když ale vidím stejně staré lidi než jsem já, kteří místo toho aby byli spolu v reálu a klidně si vy... mozek pro mě za mě a místo toho si píšou veřejně na fejsbuk slohy o tom, jak se milují, přidají milion smajlíků a srdíček, tak mám pocit že z toho dostanu cukrovku a je mi vážně zle. A ne nezávidím jim, pokud to tak vyznělo, ale spíš je to až smutné, že to dopadá takhle a lidi už si takové věci neumí říkat mezi sebou sami do očí, místo toho to radši napíšou na fejsbuk veřejně, to nikdy nepochopím. Přece když mám někoho, kdo mě miluje a já jeho, jsme do sebe udělaní, zbožňujem se a je pátek večer, každý jsme doma, tak přece zvednu zadek, jdu za tím klukem, skočím na něj radši a net pošlu do háje ne? No tady už spíš mluvím za sebe nom, já bych byla schopná totiž tohle udělat a radši někoho překvapit takhle než slohovkou na zeď s 4678956 sladkými kecy.
Takže na závěr asi jediný vzkaz lidi, pokud někoho milujete a trčíte teď u fejsbuku a jen si píšete, tak utíkejte za ním, skočte na něj a dejte mu najevo, co pro vás znamená a ať to stojí za to! :) :D
Instagramové diliny
Jaký máte názor na focení zadku, těla v prádle a podobně na instagramu, teda pokud to není fitnesačka?
Vím, že je to věc každé holky, co zveřejní na net, ať už to pro ní později bude ostuda nebo se fotkami bude záměrně chlubit.Ale je to nutné?Je nutné lákat na svoje tělo než na svůj charakter a povahu?Myslím si že dávat fotky zadku v tangách, v podprsence a podobně na instagram, ještě k tomu který mají slečny většinou nastaven veřejně je klesání na ceně. A nemyslím teď holky,které dělají fitness a fakt na sobě makají každý den,ale holky, které denodenně sedí u mobilu nebo u počítače a sbírají na tyhle fotky lajky, jsou líné, že tu prdel nezvednou ani aby něco dělaly, aby dřepovaly,aby na sobě makaly, chodily do fitka a většinou jdou max tak na akci, kde se opijou a chovají se pak jak laciné šlapky. Sranda ale je, že kluci tohle takhle nevidí, začínají si víc s tady těma holkama než těma, co chodí do fitka a nesedí jen na prdeli doma a pak brečí, jaké to jsou děvky, jaké dávají veřejně na net fotky a podobně. Nejvíc směšné je to, když si ty holky dají na net fotky prdele, která je na zblití s prominutím, to jako vážně takovým slečnám nezbyla ani špetka sebeúcty a musí se prodávat tělem?To nechcou radši aby je takhle viděl jen jejich kluk nebo budoucí kluk, to budou radši když každý cizí kluk pak kolem toho jejich pak vklidu řekne: "jé ty chodíš s touhle?ta má dobrou prdel no,nad tou si muselo honit tak 45789 kluků široko daleko,to bych nechtěl." Ten kluk se pak musí cítit neskutečně trapně s holkou, u které vidělo její pozadí x kluků a on jako poslední. Znám tolik holek, co se vyfotily dokonce nahé a nějaký kluk toho samozřejmě využil tak, že to rozeslal 56734 lidem a tohle už jí zůstane na celý život, po celý život si z té holky pak můžou kluci dělat prdel nebo ji mít za tu, co posílala ty nahé fotky a je to vážně hnus. Ale čemu se divím, v dnešní době je tohle asi už běžné a už mě snad nic nepřekvapí.
Vím, že je to věc každé holky, co zveřejní na net, ať už to pro ní později bude ostuda nebo se fotkami bude záměrně chlubit.Ale je to nutné?Je nutné lákat na svoje tělo než na svůj charakter a povahu?Myslím si že dávat fotky zadku v tangách, v podprsence a podobně na instagram, ještě k tomu který mají slečny většinou nastaven veřejně je klesání na ceně. A nemyslím teď holky,které dělají fitness a fakt na sobě makají každý den,ale holky, které denodenně sedí u mobilu nebo u počítače a sbírají na tyhle fotky lajky, jsou líné, že tu prdel nezvednou ani aby něco dělaly, aby dřepovaly,aby na sobě makaly, chodily do fitka a většinou jdou max tak na akci, kde se opijou a chovají se pak jak laciné šlapky. Sranda ale je, že kluci tohle takhle nevidí, začínají si víc s tady těma holkama než těma, co chodí do fitka a nesedí jen na prdeli doma a pak brečí, jaké to jsou děvky, jaké dávají veřejně na net fotky a podobně. Nejvíc směšné je to, když si ty holky dají na net fotky prdele, která je na zblití s prominutím, to jako vážně takovým slečnám nezbyla ani špetka sebeúcty a musí se prodávat tělem?To nechcou radši aby je takhle viděl jen jejich kluk nebo budoucí kluk, to budou radši když každý cizí kluk pak kolem toho jejich pak vklidu řekne: "jé ty chodíš s touhle?ta má dobrou prdel no,nad tou si muselo honit tak 45789 kluků široko daleko,to bych nechtěl." Ten kluk se pak musí cítit neskutečně trapně s holkou, u které vidělo její pozadí x kluků a on jako poslední. Znám tolik holek, co se vyfotily dokonce nahé a nějaký kluk toho samozřejmě využil tak, že to rozeslal 56734 lidem a tohle už jí zůstane na celý život, po celý život si z té holky pak můžou kluci dělat prdel nebo ji mít za tu, co posílala ty nahé fotky a je to vážně hnus. Ale čemu se divím, v dnešní době je tohle asi už běžné a už mě snad nic nepřekvapí.
- Holky, mějte úctu samy k sobě, ke svému tělu a neprodávejte se jen tělem, ale radši tím co máte v hlavě a jaké jste, buďte na úrovni a ne jako většina holek, co se tak fotí nebo dělá něco a vy hned musíte být jako většina, buďte samy sebou, buďte originál.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)