Za život který máme teď potkáme hodně lidí,hodně kamarádů s kterými si budeme dobře rozumět. Ale pak potkáte někoho, jednoho, s kým si rozumíte nejlíp ze všech těch kamarádů. Není to žádný váš partner, prostě jen mu říkáte nejlepší kamarád. Co to doopravdy znamená? Že mu odpustíte, když se na vás někdy vykašle a omluví se? Že se občas pohádáte kvůli úplné kravině nebo se jen nepochopíte? Myslím si že to má nebo měl každý jinak, někdo měl štěstí a jeho nejlepší kamarád se na něj nikdy nevykašlal,nepohádal se s ním nebo něco takového a takoví lidi můžou být upřímně rádi, že to nezažili a mají někoho, na koho je spoleh každý den, nemusí řešit kraviny jakože se jeden druhému neozve, kdo se ozve a podobně.
Jednou můžete ale zažít že ze dne na den si s vámi přestane psát, začne vás ignorovat, nebavit se a úplně bezdůvodně bez jediného slova, bez vysvětlení.. A pak nevíte jestli cítíte vztek, smutek, zklamání v tom druhém nebo všechno dohromady. Neřešíte to, vyhýbáte se tomu to řešit, protože už nic z těch debilních emocí cítit nechcete, ale postupně po několika dnech, možná týdnech vám začne docházet, že to v sobě všechno jen držíte, ten vztek, to zklamání a když nad tím začnete přemýšlet, víc a víc a máte už jen slzy v očích a v tu chvíli vam dojde, jak je vám všechno tohle líto, jak to nechápete a ať už jste jakkoli kvůli tomuhle na toho člověka naštvaní, tak prostě chcete aby to věděl, aby si poslechl, jak vám je, aby to vysvětlil a řekl vám do očí aspoň pár slov nebo klidně abyste mu řekli, co si o něm a o tomhle jak se zachoval myslíte. Prostě cokoliv, jen už ty emoce neskryjete a chcete to tomu člověku říct od plic. Někdo v klidu, někdo řvaním, někdo to pouze napsat slovy na fejsbuk, na kus papíru nebo kamkoli. Nejlepší kamarád se na vás vykašle, omluví se, vy mu odpustíte, jo dobré, stalo se. Ale co když se to stane podruhé? Podruhé vám akorát ukáže, jak vám na něm záleží víc, protože jemu je jedno že vás ignoruje, že se snažíte, jste tu pro něj každý den, v každé špatné náladě, že se trápíte když mu něco je, že když se pohádáte nebo se nebavíte máte slzy v očích a je vám to líto a děláte pak vše proto, aby to zas bylo v pohodě. To psaní každý den, konverzace o všem možném do 6ti ráno někdy o víkendech, ta podpora, ta sranda jako s nikým jiným, to chápání a kraviny kterému rozumíte jen vy dva jsou najednou fuč a vy si to uvědomujete každý den čímdál víc jak vám to vlastně chybí, ale není to vaše chyba, vy se jen cítíte jako ti, co nejsou dost dobří a když nad tím přemýšlíte, tak jen stále hledáte důvod, ale marně.
U takových lidí asi nemá cenu se snažit, být na ně hodný, dokazovat jim, co pro nás znamenají když to pak můžou vzít všechno jako kousek papíru, zmuchlat ho do kuličky a hodit do koše. Tak dát najevo, jak jemu záleží na vás. A v tu magickou chvíli vám dojde, že jste se už dávno neměli snažit dělat pro toho člověka tolik, dělat pro něj tolik, když on není schopný udělat ani polovinu z toho, co jste pro něj dělali vy. A když vám to konečně dojde, přestanete se užírat myšlenkama že tomu člověku asi nejste dost dobří, aby vám něco řekl do očí nebo něco vysvětlil, tak máte sto chutí jít v tu chvíli za ním a pořádně ho praštit, seřvat, nechat ho si vyměnit role a být chvíli vámi, aby si prošel to, jak jste se cítili když se na vás už podruhé vykašlal a vy jste ztratili nejlepšího kamaráda, který tu pro vás měl být každý den, měl být ve všem upřímný, říkat vám vše a bla bla. Když by na vašem místě cítil konečně vaše debilní emoce kvůli němu, četl vaše myšlenky, tak by možná líp pochopil. Jenže to bohužel nejde.
Teda vše kromě té výměny rolí kterou bych brala s největší radostí a hned toho využila na určitého člověka, díky němž píšu tenhle článek. Díky člověku, kvůli kterému se takhle cítím a nejen díky němu, ale díky všem lidem, ať už to byli dobří kamarádi nebo jen kamarádi se kterými jsem si rozuměla a nějak jsem je ztratila nebo oni mě a třeba jsem se cítila málo dobrá pro ně, už to tak nikdy nebude, nenechám se ovládat něčím názorem, něčí ztrátou nebo něčí debilitou. Takže děkuju všem lidem, které jsem ztratila a byl to pro mě přínos a děkuju člověku, kvůli kterému se tady vykecávám, že mi ublížil, že už se na mě podruhé vykašlal a je mi úplně jedno jestli kvůli někomu nebo jen tak protože jsem ho třeba přestala bavit a ztratil zájem o všechno se mnou. Protože když tu pro mě nebude on a neuvědomí si, co jsem pro něj dělala a co na oplátku on pro mě, kdo se víc snažil, komu na všem záleželo víc a byl v hajzlu, když ten druhý s ním nekomunikoval, tak časem třeba přijde někdo, nějaký jiný člověk, pro kterého nic z toho nebude problém a nikdy se na mě nevykašle a bude tím nejlepším kamarádem, v kterém se nezklamu nikdy.
